1/14/2017

DAVID BOWIE

Co zrovna poslouchám

Do této chvíle jsem neměla páru, o čem napíšu nový článek. Tak nějak se mi to nabídlo samo. V uších mi zrovna zní Bowieho Changes (které jsem mimochodem nevěděla, že nazpíval), na ploše mám nově jeho (pro mě) nejdokonalejší fotku...

A jako bonus, který není nijak šťastný, jsem si uvědomila, že 10. to byl rok, co už nemůže přispět novou hudbou do našich životů.

Nebudu si hrát, že jsem jeho fanynkou odjakživa. To ani omylem. Vlastně mi jeho hudba nic neříkala. Jen jako malá jsem se zbláznila do toho krále Goblinů z Labyrintu. My děti ze stanice ZOO je další kapitola, kdy jsem si začala říkat, že na něm opravdu něco musí být. O pár let později jsem se zažrala do filmu The Runaways, jak vlastně začínala Joan Jett s její původní kapelou. Cherie tam ve škole vystupovala s Bowieho skladbou - kterou jsem si tehdy pochopitelně stáhla do mobilu.

Kdy jsem se k němu dostala zase? Nedávno na autorském čtení Přemka Krejčíka (jeho knihy mimochodem doporučuji - dělám tak dobrovolnou reklamu na jeho nově vydaný Univerzální katalog zoufalců). Čtení doprovázel na kytaru Petr Langr (tak fajn, další dobrovolná reklama) a zpíval Heroes.

V ten moment jsem Bowiemu propadla už nadobro a rozhodla se projít celou jeho diskografii, na čemž ještě pracuju. Každopádně už teď můžu říct, že je mi smutno. Jeho hudba je pro mě tak úžasná, až jsem nešťastná, že toho nebude víc...

Hlavně mi teď pomáhá. Uvědomila jsem si, že nestíhám psát bakalářku, pořád jsem někde v hlavě měla dost času a teprve včera si uvědomila, kolikátého vlastně je. Žádná škola. Na toto období budu vzpomínat na období s Bowiem.

We can be Heroes